Lucie Vonášková je dobrodruh, ktorý najradšej spoznáva svet z konského sedla. Prešla koňmi nielen Kirgizsko, ale aj Uzbekistan či Turkménsko. Prečítajte si jej článok – Buzkaši je najtvrším športom na svete
Nejkrásnější i nejnebezpečnější národní hra světa
Hra králů rozvířila prach stepi a dusot zuřivých kopyt stovky koní se rozléhá po krajině. “Hallál!” křičí jako v tranzu přihlížející muži, kteří škubají tělem, jako by se snažili pomoci svému favoritovi otočit koně a pobidnout jej k rychlejšímu trysku. Vítejte na tradiční středoasijské jezdecké hře, volně přeložené jako “odtáhni kozla”. Na podívané, na kterou již nikdy v životě nezapomenete.
Jak se tato hra jmenuje?
V Uzbekistánu se jmenuje Ulak, Ulak Tartyš nebo Kupkari, v Kyrgyzstánu Kokboru, v Kazachstánu Kokpar, a vy ji nejspíš znáte pod nejznámějším perským názvem, rozšířeným v Afghánistánu a Tádžikistánu – BUZKAŠI. Doslovný překlad názvu zní: “tahání kozla” nebo “tahač kozla”. Je to hra pro chlapce od patnácti do třiceti až čtyřiceti let, při které neexistují žádná pravidla pro ochranu zdraví protivníka. Hra, při které se chlapec stává mužem.
Jak vypadá tato hra?
Skupina jezdců na koních se zuřivě bije o tělo zvířete. V plném cvalu zvednou zvířecí tělo ze země a snaží se ho co nejrychleji dopravit do cíle nebo vhodit do branky. Ostatní jezdci se jim v tom snaží zabránit jakýmikoliv způsoby. Povoleno je mlácení koně (někde i jezdce) tvrdým bičem, pretlačování koňmi, stavění na zadní, kousání i kopání koně, týmové drcení mezi koňmi. Není povoleno kousání jezdce, chytání jezdce za vlasy, chytání otěží cizího jezdce (s výjimkou jezdců, kteří spolu spolupracují) a použití jakýchkoliv zbraní. Přivazování zvířecího těla k sedlu nebo k tělu jezdce také není povoleno. Nicméně běžnou praxí je zafixování těla pod kolenem jezdce, což jezdci uvolní jednu ruku (někdy i obě ruce) na jízdu vpřed. “Halál!” řve nadšeně rozhodčí, řvou jezdci a řvou diváci při každém “gólu”.
Jaké je aktuální etnické a geografické rozšíření?
V dnešní době hrají tuto hru především Kyrgyzové, Turkmeni, Kazaši, Uzbeci, Ujguři, Hazaraši, Tádžikové, Wachové a Paštúni. V Pákistánu je hra málo rozšířená, ale hraje se v pohraničních oblastech s Afghánistánem, především v Gilgit Baltistánu (Wachové z Hunzalu) a Balučistánu (Afghánci a Paštúni). Hra se hraje zhruba od oblasti tureckého jezera Van (Kyrgyzové) až po západní Sintiang (Tádžikové).
Jakou má historii?
Hra pochází od kočovných turkických národů (Uzbekové, Kyrgyzové, Kazaši a Turkmeni) a rozšířila se s nimi z oblasti dnešního Mongolska na západ údajně během Scythianské éry, případně okolo desátého až patnáctého století dále. Pravděpodobně vznikla jako zábava při pasení ovcí. I když, teorií vzniku je mnoho. Některé pověsti tvrdí, že buzkaši vymysleli afghánští nájezdníci, když kradli svým protivníkům kozy ze stáda. Jiná (poněkud nepravděpodobně znějící) teorie tvrdí, že v minulosti pastevcům často kradli kozy ze stáda vlci. Když pastevci uviděli vlka, snažili se škodnou chytit ze sedla cválajícího koně a podříznout mu hrdlo. Tím získávali respekt mezi ostatními pastevci a zájem žen. Kvůli nedostatku vlků se podle této teorie následně začaly ke hře používat kozy. Mnohem pravděpodobněji zní ještě jedna další z teorií, a to ta, že buzkaši se vyvinulo jako praktické válečné cvičení pro nájezdníky s koňmi.
Jak pokračovalo rozšíření hry?
Kyrgyzstán
V Kyrgyzstánu existují další záznamy o kokboru hrách již před rokem 1870. Už roce 1949 byla v Kyrgyzstánu oficiálně deklarována pravidla hry. A v roce 1958 se zde začalo kokboru pořádat na stadionech.
Afghánistán
V Afghánistánu se začaly buzkaši hry pořádat okolo roku 1950 na narozeniny krále Mohammad Zahir Šáha a poté na různé svátky. Okolo roku 1977 pořádala všechny buzkaši hry v Afghánistánu vláda. V průběhu Afghánské války (do r. 1992) se schopnost tehdejší (marxistické) vlády pořádat hry buzkaši snížila, čímž značně utrpěla na reputaci, zatímco místní mudžahedínové byli schopni na venkově sponzorovat velké množství buzkaši zápasů. //Představte si to v českém prostředí jako fotbalové hřiště. Ten starosta, který dá vesnici fotbalové hřiště a fungující fotbalový klub, ten bude zajisté u všech otců oblíben. Kdo hřiště nedá a místo fotbalu řeší třeba pinpong a žonglování, tak si takovou slávu neutrhne.// V průběhu první vlády Talibanu od roku 1996 bylo buzkaši zakázané, protože považovali hru za nemorální, zkorumpovanou a násilnou. Po roce 2001 se hraní buzkaši opět rozšířilo a následně, když se Taliban dostal znovu k moci v roce 2021, ponechal místním někde možnost tento sport hrát. Okolo února 2024 se opět začala hrát i národní liga Afghánistánu. Týmy reprezentující provincie Kandahár a Badakšán hrály před více než pěti tisíci diváky včetně členů Talibanu.
Kazachstán
Kazašská kokpar asociace byla založena roku 2000 a každý kazašský region má svůj vlastní profesionální kokpar tým – některé regiony jich mají až přes třicet. Dohromady je v Kazachstánu více než osmdesát profesionálních týmů. Kazachstán drží titul asijského šampiona hry kokpar. //Zlé jazyky tvrdí, že to je proto, že si s velkým rozpočtem nakoupili ty nejlepší koně z Uzbekistánu a Kyrgyzstánu.//
Jaké existují hry?
Hra se hraje od úrovně takové “vesnické tahané” až po profesionální mezinárodní zápasy. V případě obyčejných her se hraje “všichni proti všem”, v případě regionálních nebo mezinárodních zápasů se hraje vždy na družstva.
Obecně se hrají dva typy her: tradiční tudabaraj a moderní garadžaj. Tradiční tudabaraj je hra všech proti všem. Neexistují žádné předem dané týmy a hra také nemá přesně definované hřiště. V těchto hrách může hrát kdokoliv. Herní pole často sestává z několika stovek hráčů a vyhrávají většinou profesionální hráči, nazývaní čapandazan (jinak také čopandozlar, v jednotném čísle čapandaz, čopendoz). Cílem tudabaraj je zmocnit se ovce a ujet s ní samostatně od pole hráčů pryč. Definice toho, co přesně znamená “samostatně” a “od pole hráčů pryč” se liší a tak jsou poměrně běžné rozepře a hádky. Modifikací tudabaraj je cíl vyznačený bílým kolem, vysypaným vápnem na zem. Cíl moderního garadžaj je jednodušší: hodit ovci do branky, která je vyznačená kruhem, brankou kazan nebo praporky. Garadžaj se hraje po týmech, každý má okolo deseti až dvanácti hráčů. V Afghánistánu se hraje garadžaj s deseti hráči v každém družstvu. Naráz může být v poli maximálně pět jezdců. V Kyrgyzstánu má každé družstvo 12 jezdců. Naráz můžou být v poli maximálně čtyři hráči.
Kdy a jak dlouho se hra hraje?
Sezóna je zhruba od listopadu do dubna. Vyšší teploty zabraňují pořádání her, protože hrozí možnost přehřátí koně.
Jezdci se začnou setkávat již ráno, stejně jako diváci a prodavači. Po poledni začne hra společnou modlitbou. Všichni hráči a všichni diváci odříkávají v sedě slova modlitby. Následně si dají ruce před sebe, jakoby nabírali posvátnou vodu a drží je dlaněmi nahoru. “Amen.” Na konci modlitby si dlaněmi symbolicky umyjí obličej. Nechť započne hra!
Hra začíná většinou v poledne nebo brzy odpoledne. Končí se často před setměním, tak, aby se jezdci stihli na koni vrátit domů ideálně ještě za světla. Pokud jde o národní šampionát, nebo jiné velké hry kam koně přepravují v autech, tak tam se začíná již v devět ráno, aby se stihlo co nejvíce her během jednoho dne. Nicméně historicky se například v Afghánistánu některé zápasy buzkaši hrály až několik dní v kuse. Aktuálně se v hlavním městě hraje na dvě 45 minutové poloviny, mezi nimiž je 15 minut pauza. Hra tedy trvá hodinu a tři čtvrtě. V Kyrgyzstánu trvá hra šedesát minut. Je rozdělena na dvacetiminutové třetiny, mezi každou je deset minut pauza. V Uzbekistánu délka hry záleží na regionu.
Jak vypadá kolbiště a hřiště?
Někdy se hraje na uzavřených kolbištích, které nechal někdo vybudovat právě pro hru. V Kyrgyzstánu má hrací pole 200 na 70 metrů. Kyrgyzská branka se jmenuje taj-kazan. V Kygyzstánu přiveze kozlí kůži doprostřed hřiště jezdec na oslíkovi. Hra se hraje na branky, které jsou vytvořeny z dvou pevných, velkých a cca metr vysokých kruhových zábran. Zábrany jsou dole rozšířené a směrem k vrchu se zužují. Nahoře končí oblou platformou, která je bezpečná pro případný dopad koně nebo jezdce. Jezdci na koních mohou buď proběhnout kolem zábrany a kůži vhodit do branky, nebo z plného trysku zastavit před zábranou a kůži vhodit do branky směrem dopředu. Branky také ohraničují hřiště a nikdo z hráčů nesmí hrát mimo hřiště “out”.
V Uzbekistánu přiváží kozlí kůži většinou traktor, a to pokaždé na jiné místo. Zde tvoří branku bílé kolo, které je vysypáno vápnem na zemi. Hraje se kdekoliv kolem tohoto kola, žádné hranice hřiště nejsou stanoveny. Často se však naopak využívá přirozených nerovností terénu a hraje se bez omezení hřiště volně venku. Buď jde o zvlněný kopcovitý terén, kde diváci sedí nahoře na kopcích a sledují hru pod nimi. Nebo jde o stará, široká koryta řek, která vytváří přirozené zábrany pohybu koní a krásné přírodní tribuny. Diváci z těchto míst sledují hru, která se odehrává pod nimi. Hra však často nemá pevné hřiště a může se přesunout kamkoliv.
Biče
Biče na hru jsou kapitola sama pro sebe. Jsou falického tvaru (jako kdysi v zemích českých třeba dýky). Základ tvoří dřevěná rukojeť, kterou si často každý jezdec vyřezává osobně. K dřevěné rukojeti je přivázána a přišroubována krátká kožená plácačka s dvěma “koulemi v pytlíku” po stranách. Mezi nimi je do kůže vložené a zašité tělo biče, které může být kožené (v Afghánistánu s olověnými závažími na konci) nebo gumové (v Uzbekistánu např. silný pruh gumy z pneumatik). Obecně biče nabízí poměrně širokou škálu použití od jemného plácnutí po opravdu tvrdý úder, který může jezdci i rozseknout kůži nebo oblečení. Pokud bič není používán nebo jezdec nemá volné ruce, často jej drží za koženou plácačku v zubech.
Výbava jezdce
Jezdci nosí pokrývku hlavy, chrániče na kolena, vysoké jezdecké boty s podpatkem, tlusté vrstvy oblečení s dlouhým rukávem. Jako pokrývka hlavy se v oblasti Kaškadarya v Uzbekistánu, v Afghánistánu a Tádžikistánu často nosi stará sovětská tankistická čepice. Jezdecké boty jsou vysoké a kožené – podpatek zabraňuje propadnutí nohy třmenem a zaseknutí nohy ve třmenu, slouží tak jak k lepšímu zvedání zpět do sedla tak k větší bezpečnosti jezdce při pádu.
Koně mají pro ochranu hrudníku z přední strany široké poprsníky, často s ozdobným kováním nebo s vlastním jménem ozdobně vyšívaným do poprsníku. Poprsníky slouží také k lepšímu upevnění sedla – to musí být velice pevně dotaženo, aby při váze jezdce plus těla zvířete visící spolu z jedné strany sedla nesklouzlo. Sedla jsou většinou tradiční “Kozlíková”, uzbecká nebo kyrgyzská.
Uzbecké ulak sedlo je malinké sedlo vyřezávané z jednoho kusu dřeva. Skládá se ze dvou lyžin ve spodní části, které kopírují přední část dvou velkých svalů podél koňské páteře. Dále z dřevěného posedlí a dřevěné hrušky a přední i zadní rozsochy. Pod toto tradiční sedlo se pod lyžiny dávají dva měkké polštářky z plstě ovčí vlny, které přesně kryjí dřevěné lyžiny. Jsou potažené kůží a navzájem spojené dvěma provázky.
Kyrgyzské sedlo se skládá z dřevěných lyžin, kovové přední a zadní rozsochy, kovové hrušky a nylonového výpletu mezi přední a zadní rozsochou. Na výpletu je připevněno kožené posedlí.
Na posedlí se u obou typů sedel dávají polštářky kvůli měkkosti sezení. Obřišník je u obou typů sedel vedený přes celé sedlo.
Pro ochranu nohou mají koně na všech čtyřech nohách pevně utažené gumové kamaše. Často nechybí ani gumový zvon na ochranu spěnky. Podocasníky se nepoužívají.
Uzdečky jsou většinou obyčejné z nylonu, jednoduché, bez nánosníku. Co je důležité je široké a tlusté udidlo – na hubu koně je při hře vyvíjen značný tlak a tak je potřeba používat udidlo, které nebude koně příliš zraňovat. Otěže jsou krátké a na konci mají smyčku. Slouží k ovládání koně jednou rukou a také zůstávají na krku koně ve chvíli, kdy jezdec otěže nedrží vůbec.
Jak vypadá “míč” na hru?
Hra se hraje buď s teletem nebo ovcí nebo kozou. Tele je pro hru nejlepší, protože zůstane déle vcelku. Chápu, že tento oddíl pro některé citlivější povahy může být těžký ke čtení a radikální ochránci zvířat by nejraději zakázali i popis, který jim nevyhovuje. Nicméně, jde o tradiční hru a jako taková se beze změny hraje již po století. “Sdílejte než nám to zakážou”, pojďme si popsat, jak vypadá tradiční “míč” ve hře buzkaši. Ve výsledku není o moc jiný než třeba míč amerického fotbalu, který je také vyroben ze zvířecí kůže (jen na to nejsme zvyklí, stejně jako když někomu přijdou kuřata ze supermarketu v pohodě, ale slepici u babičky na vesnici by si sami nezabili a nesnědli). Zvířeti je uťata hlava a často má zkrácené nožičky o kopýtka a jeden kloub. Zvíře se následně namáčí na 24 hodin do studené vody, aby se stalo tužším, lépe se s ním hrálo a zůstalo déle vcelku, když jej jezdci tahají do různých směrů. V některých oblastech se hraje přímo s kozlím nebo beraním tělem, kterému pouze useknou hlavu. V některých oblastech zvíře pro hru vyvrhnou a následně zašijí. V tomto případě se maso následně po hře použije na slavnostní jídlo – je považováno za lahůdku, protože díky mnohonásobnému naklepání je velmi křehké. V Uzbekistánu z něj dělají například “rizoto” jménem plov, pro které je základ bavlněný (max 20%) a slunečnicový (min 80%) olej, již zmíněné maso, cibule, mrkev, česnek a následně rýže. Někdy se do vyvrženého těla vkládá písek, aby bylo těžší. Kůže nebo zvíře použité na hru může vážit od dvaceti do padesáti kilogramů. Při některých bohatých hrách začíná každé “kolo” s novým zvířetem. Při tréninku se hraje stále se stejným zvířetem. V moderních dobách již existují i “trenažery”, což jsou kožené vaky s nožičkami, které jsou naplněny pískem a váží od dvaceti do padesáti kilogramů.
Hlavní postavy hry
Jezdci
Chovatelé a trenéři chovají a trenují koně na hru. Následně si najímají jezdce, kteří na těchto koních hru hrají. Jezdcům se říká čopandozové. V Uzbekistánu a Kyrgyzstánu hrají muži od cca patnácti do třiceti let. V Kyrgyzstánu hraje aktuálně (2024) i jedna žena. V Afghánistánu hrají muži až cca do čtyřiceti let.
Rozhodčí
Rozhodčí jsou v Uzbekistánu většinou starší vysloužilí jezdci a pro rozhodcování jsou pověřeni místní komunitou. V herní sezóně rozhodčí často jezdí po několika zápasech za týden. Stejně jako jezdci. Ti také často objíždí všechny hry v dostupném okolí. V Afghánistánu často dělali rozhodčí vojenští představitelé.
Diváci
Hra je nebezpečná nejen pro jezdce, ale i pro diváky. Často se stává, že skupina jezdců zabraných do hry vyběhne směrem k místu, kde stojí diváci. Pak už je jen na divácích, jak rychle zvládnou uskočit. Jezdci neberou ohled na nic a na nikoho – ať je to pikniková deka s čerstvým obědem, malé dítě nebo celý rozžhavený gril s masem, všechno, co je v cestě, skončí pod kopyty zuřivě se bijících jezdců na koních. Jako divák je tudíž potřeba být neustále ve střehu připraven utéct, pokud se jezdci rozjedou vaším směrem.
Divácky je to hra především pro muže. Je to vždycky velká společenská událost. Chlapi se potkají, dají si jídlo (=hodně jídla), v Uzbekistánu si dají vodku (=hodně vodky) a k večeru se odkutálí domů. Chlapi s sebou často berou syny, v podstatě jakéhokoliv věku. Ženy a dcery zůstávají doma. Při hře pak můžete vidět občas nějakou ženu, jak divákům prodává slunečnicová semínka, jídlo, pití nebo cigarety. //Jako žena – divačka budete velmi nápadní, nicméně pokud se budete tvářit jako prodavačka, které právě došlo zboží, tak úplně přirozeně zapadnete do prostředí.//
Koně a plemena koní
Nejoblíbenějším plemenem pro hru je Karabairský kůň a jeho kříženci. Nicméně lze použít kteréhokoliv koně a na vesnicích se často hraje i na malých koních. Děti často trénují na oslících. Ideální kůň pro hru kokboru je mohutný, silný a vysoký, musí být zároveň schopný vytrvat silou a na krátké vzdálenosti být velmi rychlý. Takový je málokterý, protože mohutní koně bývají pomalí a neohrabaní, takže by je při trysku k brance snadno dohnali rychlejší koně. A rychlí koně zase bývají příliš lehkého rámce na to, aby kohokoliv přetlačili nebo se dokázali dostat z chumlu jiných koní. Ideální kůň pro hru kokboru je tedy spojením síly, mohutnosti a rychlosti. Na hru se používají pouze hřebci, a to kvůli své přirozené nebojácnosti a ochotě se “porvat” s ostatními hřebci. Kůň musí být zcela neohrožený, schopný nervově zvládnout stovky cizích útočících hřebců a tvrdé rány kopyty i bičem. Nejúspěšnější koně mají často hodnotu ve stovkách tisíc dolarů a majitelé těchto koní jsou na ně samozřejmě patřičně hrdí. Obecné pravidlo zní, že ve hře jde z 80% o schopnosti koně a z 20% o schopnosti jezdce. Tito koně se někdy prodávají do zahraničí, což má poté za následek to, že některá národní družstva mají lepší výsledky než jiná, podle rozpočtu na koně. V západním Sintiangu se hraje buzkaši na jacích.
Jak se koně na hru trénují?
Koně na kokboru se trénují velice intenzivně. Nejlepší koně absolvují až několik tréninků týdně plus pravidelné zápasy. Koně se trénují pro obecnou fyzickou kondici, vytrvalost a dále pro speciální techniky pro hru. Koně běžně trénují od obsednutí po první hru až pět let. Koně se obsedají zhruba tříletí v Uzbekistánu a dvouletí v Kyrgyzstánu, což znamená že koním v nejlepších letech ve hře bývá okolo osmi devíti let. Mezi speciální tréninkové techniky řadíme například:
Přetlačování
Dva hřebci s jezdci si stoupnou vedle sebe, hlava vedle hlavy, bokem k sobě. Koně se navzájem dotýkají plecí a hrudníkem, jezdci se dotýkají nohama. Na povel se oba jezdci s koňmi začnou přetlačovat – cílem je vytlačit protivníkova koně do boku.
Kousání, kopání a vzpínání
Na rozdíl od běžných jezdeckých disciplín je v kokboru povoleno i kousání a kopání koní. Naopak, je podporováno a trénováno. Kousání je používáno pro probojování se chumlem koní ven. Stejně tak se používá vzpínání, které ostatní koně dokáže přimět k tomu, aby se rozestoupili. Nicméně jedná se o nebezpečnou taktiku, vzpínání uprostřed chumlu koní může jednoduše zapříčinit pád koně i s jezdcem.
Vynervování a prudký start do trysku
Koně používaní na ulak musí mít velice rychlé starty. Na jejich trénink se používá technika prudkého zastavování, kde jezdec koně mohutně pobídne ze zastavení do cvalu a prudce rukou koně zastaví ještě před prvním cvalovým skokem. Ruka jezdce je velmi tvrdá a používají prudké škubnutí otěží na stihle. Toto zopakují několikrát po sobě. Koně se tím stávají nervóznější a připraveni vystartovat každou milisekundu.
Zatemnění ve stáji
Častým tréninkovým postupem je několik dní před hrou koně uzavřít do tmavé a tiché stáje, kde kůň několik dní odpočívá ve tmě. Poté se kůň vytáhne ze stáje až přímo na hru. Údajně to umožňuje, že je kůň relaxovaný a soustředěný pouze na hru.
Jaká se používá taktika?
Při hře všichni proti všem je někdy povoleno spolupracovat a domlouvat se na protivníky a většina jezdců je takto předem domluvena se svými kamarády. Společně realizují góly, a používají přitom různé druhy taktiky:
Prorážení cesty
Častá společná taktika je ta, že jeden z jedců proráží cestu chumlem koní, zatímco druhý jezdec drží kůži a vzniklou cestou se dostává blíže a blíže k brance.
Vedení k brance
Další velmi častou společnou taktikou je to, že jeden z jezdců drží kůži oběma rukama a druhý jezdec v plném trysku chytí prvního koně za otěže a “dotáhne” ho k brance, kde první jezdec kůži zahodí. Další individuální taktiky souvisí s tréninkem koně a seznam uvádím v oddílu “trénink koně”.
Pořadatelé a význam hry
Hra se pořádá při různých příležitostech. Například pokud se organizuje svatba, často se k ní pořádá i hra. V regionu Sintiang pořádají buzkaši často Tádžikové v rámci svatby a hru sponzoruje otec nevěsty. Dále se hra organizuje při obřízce syna, při svátcích, při oslavách, včetně tradiční oslavy jara, pocházející z doby zoroastrianismu, zvané Navruz. Jednou z největších buzkaši událostí jsou právě slavnosti Navruz v afghánském Mazari Šarifu. Navruzem také končí herní sezóna. Hra se také organizuje mimo speciální příležitosti – v Uzbekistánu se traduje, že každý muž z vesnice by měl alespoň jednou za život uspořádat hru ulak. V Afghánistánu se buzkaši často hraje v pátky (muslimský svátek) a na zápasy chodí tisíce lidí.
Pořádání takové hry ale vůbec není levnou záležitostí – jde o velice náročnou organizaci, která vyžaduje rozsáhlé sociální kontakty a velké finanční výdaje pro organizátora. Odměnou úspěšné hry však bude zvýšení společenského statutu a všeobecná úcta k pořadateli – a to v tradiční středoasijské společnosti znamená opravdu hodně. Naopak, pokud se hra nepovede nebo pokud pořadatel nedokáže udržet její férovost, tak jeho pověst značně utrpí. To platí jak pro soukromé osoby při hře tudabaraj tak pro stát při hře garadžaj.
Není hra jako hra
Ulak je tedy mnohem více než jen pouhá hra. Je zkouškou, ve které každý jezdec, pořadatel, trenér i majitel riskuje svou prestiž, hrdost, čest a pověst svého kmene. Tyto hodnoty hájí v sedle koně a dlouhé hodiny se svým koněm divoce bojuje o tělo zvířete, a prokazuje
sílu a vytrvalost koní a jezdecké schopnosti jezdců. Whitney Azoy ve své knize “Buzkaši: Hra a moc v Afghánistánu” píše: „Vůdci jsou muži, kteří dokážou získat nadvládu pomocí spravedlivých činů a následně odrazit své soupeře. Jezdec buzkaši dělá totéž“.
Závěrem
Navštívit hru ulak, buzkaši nebo kokboru je životním zážitkem, který se nedá plně přenést ani textem, ani fotografií. Musíte to prostě zažít. Vidět na vlastní oči zblízka do očí neohrožených koní a ničeho se nebojících jezdců, kteří jsou ochotni se nelítostně bít jen kvůli kozlí kůži je transcendentální zkušeností, která vám posune vnímání toho, co je v naší kultuře vnímáno jako hrdinství, co je vnímáno jako normální a co je vnímáno jako statečnost. V tomto článku jsme se snažili alespoň přiblížit hlavní popis a atmosféru hry. Vlastní zážitek si však musí udělat každý sám.
Lucie Vonášková – Sednout si do tvrdého pasteveckého sedla a cválat po planinách střední Asie, bylo jejím snem už od malička. Jsou to ty širé stepi z pohádek, kde si snad každé dítě od koní vždycky představuje, jak naskočí na vraného hřebce a tryskem pádí v záři zapadajícího slunce několik hodin vstříc rovnému horizontu. A od čeho jsou dětské sny? Od toho, aby se plnily.
Lucie se tedy na střední škole začala sama podle internetu učit středoasijské jazyky a později začala cestovat po střední Asii. Léta náhodného stopování se studentsky „holým zadkem“ se podepsaly na jejím cestovatelském stylu, kde je pro ni důležitější potkávat místní lidi, povídat si s nimi a objevovat náhodná místa v pustině než si odškrtávat profláklé památky jednu po druhé.
Motto: Zážitek nemusí být pozitivní, stačí, když je intenzivní.
Autor
Čítať viac článkov